Historie AB

Antropologická biotypologie jako empirická věda nezná svého zakladatele. Má kořeny v nejstarších kulturách, kdy si lidé všimli, že různé znaky na těle člověka, ale i zvířete, poukazují na jejich povahové vlastnosti. Vychází z názoru, že každá vlastnost v přírodě se projevuje určitými znaky (barva, tvar, struktura, jemnost, tvrdost apod.). Stejné zákonitosti platí pro vše na této planetě, tedy i pro člověka. Čím výraznější je určitý znak, tím silněji je odpovídající vlastnost zastoupena. Takových znaků lze na lidském těle rozeznat velké množství. Příroda nás informuje o každém svém stavu a o každé své vlastnosti. Jen je nutno tyto informační toky poznat, správně interpretovat a vyhodnotit. Příroda nám je nezakrývá ani nezatajuje.

Antropologická biotypologie je věda interdisciplinární a souvisí především s antropologií a psychologií. Měla v historii různé názvy: fyziognomika, konstituční biologie, fyzická antropologie, psychosomatická typologie, lidoznalství, charakterologie apod. (název charakterologie ji v dřívějších dobách vystihoval zřejmě nejlépe). Antropologie je jednou z nejstarších věd na této planetě a jejím cílem je studium lidského těla. Zabývá se popisem a hodnocením znaků lidského těla. Je to věda, jak již z názvu vyplývá (anthropos - člověk, logos - věda), o člověku. Již ve starověku byly vzájemně porovnávány tělesné znaky různých lidských skupin. Anatomické znalosti vnější morfologie lidského těla měli již staří Egypťané, o čemž svědčí mumifikace lidských těl. Počátky zájmu o tělesnou stavbu člověka nacházíme již ve starověku, kdy pod vlivem lékařských poznatků došlo k formování konstituční typologie. Jedním z průkopníků typologie je uznávaný řecký filosof a přírodovědec Hippokrates (460-370 let př. n. l.), který působil jako lékař na dvoře u Alexandra Velikého. Známým se stal především díky svým stanovením čtyř lidských temperamentů a vztahu mezi fyzickým vzhledem a charakterem člověka a příslušným temperamentem (cholerik, melancholik, sangvinik, flegmatik). Tyto a mnohé další názory a zjištění Hippokratovy byly převzaty Aristotelem, který je dále rozvíjel a bývá označován za zakladatele srovnávací anatomie - zjišťoval totiž souvislosti mezi tvarem těla a duševními vlastnostmi.

Pro vývoj lidstva a její historii nastává zlom ve středověku, který je právem považován za období temna. Důvodem tohoto názvu byla skutečnost, že císař východořímské říše Justinián I. nechal zavřít všechny antické školy. Podle tehdejších křesťanských názorů se totiž jednalo o školní instituce „pohanské“. Rušily se akademie a zároveň byly zakládány ve velkém množství křesťanské kláštery, ve kterých středověcí učenci v klášterech přepisovali a překládali (pokud je z nějakého důvodu zaujaly) starořecké, římské a latinské literární památky. To znamená, že pouze některá filozofická díla (neboť mnohá byla již zničená za vlády posledních římských císařů) byla tímto způsobem uchována Ani po skončení středověku a nástupu renesance se nepodařilo plně navázat a naplnit podněty antických učenců a myslitelů.

Pokouší se o to vídeňský lékař, anatom Franz Josef Gall, který byl toho názoru, že tělesné tvary člověka jsou předem určeny a od nich jsou odvozeny jeho duševní vlastnosti. Všeobecně je požadován za zakladatele frenologie. Tvrdil, že v člověku jsou takto zakódovány určité schopnosti, například nadání pro hudbu, matematiku, smysl pro právo a spravedlnost apod. Frenologii dále rozvíjí švýcarský lékař J. K. Lavater, a to knihou „Fyziognomické fragmenty“ (vydána v roce 1775), v níž mimo jiné uvádí, že schopnost posuzovat podle fyziognomiky povahu člověka má dáno každý, pouze míra zastoupení této schopnosti se u jednotlivce liší.

V těchto letech vznikají různé teorie, které se snaží popsat a vysvětlit složitost lidské povahy. Biologické teorie vycházely z toho, že povaha jedinců je ovlivněna vrozenými biologickými vlastnostmi. Psychologické teorie pak obrátily svoji pozornost k osobnosti člověka založené na psychické konstituci a sociologické teorie byly toho názoru, že hlavní problém tkví v působení vnějších vlivů a v napodobování.

Představitelem biologicky zaměřených teorií byl Cesare Lombroso, lékař (1835-1909), který na základě antropologických měření porovnával tělesné znaky u odsouzených pachatelů. Lombroso se snažil zjistit a prokázat, že existuje přímá souvislost mezi tělesnými a duševními vlastnostmi, ale pracoval s velmi malým množstvím typologických znaků, proto nemohl dosáhnout výsledků, které by tuto jeho teorii prokázaly. Přesto je jeho práce na tomto poli vědění velmi cenná a záslužná.

V roce 1877 britský úředník William J. Herschel přišel jako první s nápadem využít k identifikaci osob otisků prstů, a tím dal vzniknout daktyloskopii. V r. 1879 se zapsal do dějin kriminalistiky i soudní antropologie Alphonse Bertillon metodou identifikace osob na základě daktyloskopických otisků prstů. Další badatelé navrhovali využít k identifikaci profilu hlavy (Anfosso), využití oka (J. M. Capdeville), chrupu či ucha a stanovili různé klasifikační systémy. Z vazby mezi tělesným typem a osobnostními charakteristikami vycházel i německý psychiatr Ernst Kretschmer (1888-1964), který vytvořil na základě analýzy souboru zděděných tělesných a duševních vlastností jedinců tzv. konstituční typologii. Zhodnocením souboru všech jemu známých děděných tělesných a duševních vlastností jedinců dospěl ke čtyřem tělesným typům: astenik, atletik, pyknik a dysplastik.

První zmínku o typologii v českých zemích nacházíme koncem 16. stol. od lékaře, matematika a astronoma Tadeáše Hájka z Hájku. Svá studia započal v Praze (matematika, astronomie), pokračoval ve Vídni (matematika, lékařství) a v Itálii, kde se na Boloňské lékařské fakultě setkává s předním italským matematikem, přírodovědcem a lékařem Cardanem. Bezprostřední Cardanův vliv Hájek přiznává i ve svém pozdějším pokusu o výklad fyziognomie, v pokusu o vysvětlení duševního stavu podle výrazu tváře, v knize „Aphorismorum Metoposcopicorum libellus unus“, která vyšla v r. 1562. Hájek v ní chtěl dokázat a podat návod, jakým způsobem je možné z čelních vrásek usuzovat na osud a povahu člověka. Mnozí s Hájkovými názory souhlasili, jiní nevybíravým způsobem polemizovali.

Dalším představitelem typologie v českých zemích byl Dr. Norbert Fabián Čapek (1870-1942), který byl průkopníkem českého typologického studia, přestože nedosáhl úplného typologického vzdělání. Tento velmi vzdělaný, moudrý muž a uznávaný řečník studoval na přelomu  19. a 20. století několik let v USA. Tou dobou se zde na několika univerzitách vyučovala typologie (v té době s důrazem na fyziognomiku a frenologii). Již v roce 1902 vydává knihu Moderní frenologie, kde shrnuje svoje poznatky z těchto studií a následného ověřování v praxi. Dr. Norbert Fabián Čapek byl vždy hrdý na to, že jako první v naší zemi zřídil poradnu pro volbu povolání. Pražská církev sponzorovala rozsáhlý poradenský program vedený společně Čapkem a lékařem. Tento program mimo jiné zajišťoval vyučování pro nastávající rodiče, kurzy manželského poradenství a řešení konfliktů. Napsal také několik knih, které se věnovaly partnerským vztahům (Manželství, 1927), kde na základě typologických poznatků přináší cenné rady, jak postupovat při volbě vhodného životního partnera. Za 2. světové války byl pronásledován gestapem, neboť to znalo jeho podrobný typologický rozbor Adolfa Hitlera z r. 1924 (byl obviněn z vlastizrady, z poslouchání zahraničního rozhlasu a zemřel v plynové komoře v koncentračním táboře Dachau v r. 1942) a řadu jeho cenných rukopisů zničilo. Jen některé se dochovaly a po dlouhých desetiletích byly opět vydány v reedicích.

Je nutno poznamenat, že ani jeden z uváděných učenců nebyl aprobovaným typologem. Tito lidé se dočetli, doslechli nebo si uvědomovali souvislosti mezi tělesnou a psychickou stránkou člověka a snažili se ověřit si tyto poznatky. Čili nebyli to odborníci a proto neměli šanci natolik prokázat tyto poznatky v komplexní podobě, tak jako odborník v této oblasti. Byli to pouze zájemci, kteří náhodou narazili na tyto poznatky a byli jimi natolik zaujati, že je chtěli vhodným způsobem uplatnit v životě i ve své profesi a mnozí začali zkoumat tyto souvislosti projevující se znaky a my jim vděčíme za to, že v tomto procesu může lidstvo dále pokračovat.