Zjištění zastoupení povahových vlastností

Při zjišťování a hodnocení míry zastoupení povahových vlastností antropologická biotypologie pracuje obecně se dvěma druhy znaků - statickými a dynamickými. Většina znaků je na obličeji a na rukou, takže je prakticky nelze skrývat. Typologická diagnóza se opírá o ověřování znaků, mnohonásobnost znaků pro určitou vlastnost a dlouhodobost jejich používání. Na každou vlastnost existují nejméně tři, ale i desítky znaků, které následně vypovídají o stavu této vlastnosti, inklinaci, což znamená, jak jsou tyto vlastnosti nasměrované, jak spolupracují s jinými vlastnostmi, jak jsou ovlivněné jinými vlastnostmi apod.

Statické znaky jsou znaky celkové stavby těla, hlavy, obličeje a jeho částí a jsou nejspolehlivější na poznání povahy. Statické jsou nazývány proto, že k jejich změně může dojít jen pomalu, dlouhodobě, pod intenzivním a dlouhotrvajícím tlakem okolností všech přírodních jevů i vlastní vůle a snahy a práce na úpravě povahy.

Reakce jsou prezentovány dynamickými znaky, které mají také určitou vypovídací hodnotu. Ty však musí být posuzovány s určitou tolerancí, protože velmi podléhají všem vlivům a dají se lehce kopírovat a naučit. Potom mohou vyvolat klamný dojem, a proto se na ně nedá úplně spolehnout. Dynamickými znaky jsou například držení těla, způsob chůze, gestikulace, mimika, hlas, způsob mluvy, znalost řeči, způsob podání ruky (ten má např. 12 atributů: vzhled ruky, čistota, vlhkost, hmatový vjem - tvrdá, měkká, použitá síla stisku, způsob uchopení, délka prvního kontaktu, činnost druhé ruky, výkon obličeje, délka zrakového kontaktu, držení těla, stupeň tělesného napětí). Úplně je možno se spolehnout jen na statické znaky, které též podstatně ovlivňují i výkon vlastností prezentovaných dynamickými znaky.

U vnějších znaků typologie rozlišuje 13 atributů:

Velikost: velké znaky (nos, ucho), střední (zornice, nosní dírka), malé (pod 1 mm - rozeznávají se lupou), tvar, šířka, hloubka, délka, úhel, směr, ostrost, oblast, jemnost, drsnost, barva, tvrdost. Čím je znak blíže k mozku, tím má větší vypovídací hodnotu, přičemž nejdůležitější v antropologické biotypologii je proporcionalita znaků, ne skutečné míry. Taktéž velmi důležitý je poměr jednotlivých prvků navzájem.

Záleží tedy na tom, do jaké míry je znak, vypovídající právě o té konkrétní vlastnosti, vyvinutý. Znaky jsou absolutně závislé na vlastnostech, panuje zde obousměrná vazba. Znak se nemůže vyvinout, pokud neexistuje určitá vlastnost. Určitá vlastnost nemůže existovat, pokud není vyvinut znak. Hodnocení člověka podle vnějších znaků je velmi jednoduché (pokud samozřejmě ovládáme všechny znaky), složitější je provést kompletní syntézu a stanovit celkové ladění povahy. Ale to platí všeobecně na všechno vědění a poznání. Pokud se něco naučíme a ovládáme to již rutinně, tak nám to mnohdy připadá až triviálně jednoduché a člověk neznalý nás může mít za mimořádně schopného. Přitom je takového výkonu taktéž schopen, pokud by se dané problematice věnoval s podobným úsilím jako my. Svým způsobem i úplný laik, který se nikdy s antropologickou biotypologií nesetkal, když je poučen znalým člověkem o tom, co určitý znak znamená a když si toho znaku dobře všimne a uvidí jej několikrát, potom může sám příslušný znak úspěšně rozpoznat.

Příroda nás informuje o každém svém stavu a každé své vlastnosti – jen je nutno tyto informační toky poznat a správně vyhodnotit. Všichni normální lidé mají povahu sestavenou ze stejných vlastností, ale každá z nich může být zastoupena v jiné míře. Povahových vlastností, ze kterých je povaha člověka sestavena, je velmi mnoho, a navíc je zde bezpočet souvislostí. Navzdory tomu zhodnotit každou jednotlivou vlastnost je poměrně jednoduché. Každý takto dokáže, po určité instruktáži, zjistit vlastnost, k níž objevil charakteristické znaky i jakou měrou je zastoupena. To ale nestačí na diagnózu povahy. Při ní je již nutno pozorovat i souvislosti mezi vlastnostmi, a to vyžaduje dlouhodobější studium a určitou praxi.

Žádný člověk nedává najevo povahu, jakou ve skutečnosti má. Lidé se při setkávání vzájemně hodnotí už statisíce let. Využívají k tomu vědomé zkušenosti, ale zároveň pracují i na podvědomé úrovni, kdy jsou pravděpodobně vyhodnocovány archetypální znaky a symboly. Lze tedy říci, že i bez znalosti typologie hodnotíme druhé podle jejich vnějších znaků. Toto hodnocení však vychází pouze z našich pocitů, dojmů, domněnek a představ. Tyto představy jsou však pouze základními vstupy informací, které je třeba uvést do poznatků, což antropologická biotypologie činí.